Zhruba před rokem1 jsme podrobně informovali o tom, jak postupuje budování akademické počítačové sítě v Brně. Od té doby se vývoj nezastavil a naše síť se dále rozvíjí a zdokonaluje - o tom však až někdy příště. Dnes chceme stručně přiblížit, s jakými ne-technickými problémy se při budování sítě setkáváme. Jde o problémy ze strany zastaralé legislativy, která nejenže rozvoj privátních sítí "rozhodně neulehčuje", ale navíc ještě stávajícím způsobem zdaňování hrozí likvidovat jakékoliv snahy o zavádění nových technologií, které by umožnily dosáhnout tolik potřebných vyšších přenosových rychlostí na současných optických sítích.
Pro počáteční budování metropolitní optické počítačové sítě bylo jedním ze zásadních milníků získání povolení k budování privátní sítě od Českého telekomunikačního úřadu. Toto povolení je v souladu se zákonem č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích ve znění zákona ze dne 12.3.1992. S ohledem na vyhlášku č. 144/1973 Sb. o telekomunikačních zařízeních mimo jednotnou telekomunikační síť je nutné před zařazením výstavby neveřejného zařízení do plánu, aby investor projednal s povolujícím orgánem, zda není možné sledovaného cíle dosáhnout zařízeními jednotné telekomunikační sítě.
V praxi to znamená, že před každým dalším rozšiřováním sítě je nutné provést schvalovací řízení na ČTÚ, vypracovat projekt, uskutečnit stavební řízení, projednat souhlas jednotlivých majitelů stavbou dotčených objektů a pak teprve následuje vlastní realizace stavby. Po ní nastupuje schvalovací řízení ČTÚ a vydání povolení k provozování sítě. Vzhledem ke značné časové náročnosti je zřejmé, že požadavky na rozšiřování sítě nelze realizovat více než jednou v roce. S ohledem na skutečnost, že majitelů privátních sítí nemůže být příliš mnoho (ke každému stavebnímu řízení je nutné pozvat všechny potenciální majitele), lze tento schvalovací maratón pochopit.
Druhou, a to velmi závažnou otázkou jsou poplatky za provozování trasy. Výpočet se aplikuje stejně jako pro přenosová zařízení s PCM (Pulse Code Modulation) a stanovuje se počet možných nf (nízkofrekvenčních) kanálů. Vychází se ze skutečnosti, že standardně používaný systém vzorkování a kódování představuje u nf kanálu 300-3400 Hz vytvoření PCM signálu o přenosové rychlosti 64 kbit/s. Odtud se vychází při stanovení počtu kanálů přenosových zařízení PCM používajících vyšších přenosových rychlostí. Rozhodující při stanovení v souladu s par. 13 odst. 3 písm. b a odst. 7 je počet kanálů přenosového zařízení bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozovatelem v plném počtu využívána. Vlastní kabel je rovněž předmětem zpoplatnění (fyzická délka v km krát počet optických vláken). Pokud se vyskytnou i jiná přenosová zařízení využívající k přenosu určité přenosové rychlosti, pak je nutné provést přepočet na standardní telefonní kanály a tento údaj použít jako podklad pro stanovení poplatků. V praxi však tento způsob stanovení poplatků znamená, že pokud například je v celé síti zpoplatněna rychlost 10 Mbit/s a přejde se na rychlost 155 Mbit/s, bude požadovaná částka 15.5 krát větší. V případě nasazení technologie ATM s přenosovou rychlostí 622 Mbit/s je to již 62.2 násobek. Z tohoto pohledu je zřejmé, že současná pravidla pro stanovení poplatků, která vycházela ze stavu přenosových možností v době svého vzniku, jsou hrozbou dalšího rozvoje. Lze si stěží představit, že po milionových investicích do zařízení v jednotlivých uzlech sítě by následovaly další pravidelné mohutné platby za provozování. Pokud však na těchto sítích narůstá provoz a aplikace se přenášejí do oblastí multimediálních, je toto povyšování přenosových rychlostí nutností (ve světě se již používají gigabitové přenosy).
Z výše uvedeného je zřejmé, jakým způsobem se dostává zastaralá legislativa do střetu s novou technologií a že stagnace legislativy je vyloženou brzdou dalšího technologického rozvoje.
| 1 | Dostál, O.:
Brněnská metropolitní
akademická počítačová síť. Zpravodaj ÚVT MU, 7, 1997,
č. 3
... zpět do textu |
předchozí článek
