\"/
\"/ \"/    

Profesionálové elektronické komunikace aneb komunita samotářů, kteří nejsou nikdy sami

Josef Prokeš, FI MU
Ročník XI - číslo 4, duben 2001
Citace: J. Prokeš. Profesionálové elektronické komunikace aneb komunita samotářů, kteří nejsou nikdy sami. Zpravodaj ÚVT MU. ISSN 1212-0901, 2001, roč. XI, č. 4, s. 14-16.
Tematické zařazení: Různé
Článek je součástí seriálu Pane počítač, pojďte si hrát
 předchozí článek | následující číslo 

Jací jsou nynější studenti a absolventi vysokoškolského oboru informatiky a čím se liší od svých vrstevníků, na to věru není snadné odpovědět. Výšku jejich skóru IQ - nebo modernějším výrazem obecnou schopnost - na našich českých a moravských školách běžně neměříme a už vůbec ne individuálními testy, jejichž diagnostická hodnota je největší. Studium oboru informatiky předpokládá vysokou schopnost abstrakce, jíž je schopna pouze část populace, takže ne všichni zájemci o absolutorium uspějí; na druhé straně víme, že mimořádnost v  jedné oblasti bývá nezřídka kompenzována nedostatečností v oblasti jiné. Jak pravil jeden dobrý hoch jedné slečně - slyšel jsem osobně: Dělám informatiku, ale jsem normální!

Byl učiněn pokus prokázat, zda studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně má vliv na osobnost studentů (Stará, 1999). Na zkoumaný soubor zahrnující 58 studentů ve dvou podskupinách (první a pátý ročník, každá podskupina po 29 osobách) byl aplikován osobnostní dotazník DOPEN, vyvinutý na základě čtyřfaktorového modelu osobnosti anglického psychologa Eysenka. Tento dotazník obsahuje čtyři škály: psychoticismu, neuroticismu, extraverze a škálu sociální naivity, tzv. lži škálu. Předpoklad, že rozdíly mezi úvodním a závěrečným ročníkem se projeví, a to nejvíce na škále neuroticismu, se nepotvrdil. Mohlo to však být způsobeno např. i tím, že informační technologie působí na studenty ještě před nástupem na fakultu, dále že výsledky nebyly srovnány se souborem lidí přicházejících do styku s informačními technologiemi minimálně, např. se studenty filosofické fakulty atp. Počet zkoumaných osob byl navíc příliš nízký. Uvedený výzkum měl tedy pouze zkušební charakter a bude v něm pokračováno.

Ale podívejme se do zahraničí. Studenti informatiky prestižní vysoké školy Massachusetts Institute of Technology (MIT) již desítky let pořádají každoroční soutěž o královnu a krále krásy - ve skutečnosti se študáckou recesí volí nejošklivější příslušníky svého informatického klanu. Jde o jakýsi rituál odmítnutí těla ve jménu inteligence. Soutěž je na jedné straně vtipem, avšak na straně druhé vyjadřuje pravdu: Nejsem dost šeredný, abych soutěžil, ale nejsem dost hezký na to, abych byl normální, měl děvče a věděl, jak se chovat ve společnosti. Z citovaného výroku je patrné sebehodnocení studentů - nejde pouze o  jednotlivce.

Uvažujme, co bylo dříve: slepice, nebo vejce? Tedy: Osamocení a v důsledku toho počítač? Nebo počítač a v důsledku toho samota?

Třeba studenti i absolventi již zmíněné brněnské Fakulty informatiky Masarykovy univerzity žijí ve skutečném světě, podle svých sportovních a kulturních zájmů se neformálně sdružují jak na fakultě, tak mimo ni, vydávají studentský časopis, chodí na pivo a mají študácký smysl pro recesi. Tedy žádné mastné vlasy a šílený lesk v očích, nahrbená postava, zmačkané šaty a sinalá pleť. Znám dokonce takového, který fakultu v pohodě vystudoval, aniž by doma vlastnil počítač.

Abych to s chválou zase nepřehnal, je pravdou, že jejich pracovny i kolejní kotce většinou působí nezabydleně, že místo hudby chápou spíše její algoritmus (proto na rozdíl ode mne rozumí Bachovi) a v literatuře těžce preferují žánr sci- fi, kde vnímají, ba vytvářejí nové světy s jejich vlastními pravidly. Ale vydali na fakultě vlastním nákladem literární sborník, pořádají sportovní klání, vědí o  internetové poezii, umí počítačovou grafiku, tancují, hrají divadlo, lezou po skalách i po horách...

Na fakultách informatiky studují většinou chlapci. Do jisté míry to může být způsobeno mužskou schopností soustředit se na jednu činnost a stát se v ní odborníkem, zatímco žena si spíše vybírá z toho i onoho a ví o všem něco. Ženské časopisy jsou tedy směskou vaření, pletení, dětiček, kytiček, ptáčků a kdovíčeho, zatímco časopisy mužské se monotematicky profilují buď na fotbal nebo šachy nebo pornografii... nebo také počítače.

V současné společnosti se vytvořilo cosi jako počítačová trhlina mezi pohlavími, kdy v oblasti nových technologií dominují muži, kdežto ženy zůstávají spíše pasivní. Ve spolkové zemi Rýnsko-Falc na všeobecně vzdělávacích školách proběhl výzkum nazvaný Učení podporované počítačem. Odpovídalo 1035 žáků 5. až 10. ročníku z 15 škol typických co do vybavenosti počítači. Sexové diference se projevily velmi výrazně: 80% chlapců má vlastní počítač, kdežto dívek méně než 50%, dvou a víceletou zkušenost s počítačem má signifikantně větší počet chlapců, zatímco dívky pouze krátkodobou nebo žádnou, chlapci stráví s počítači více času, většinou nad počítačovými hrami, emoční stavy dívek jsou při počítači méně pozitivní. Obdobné výzkumy v našich zemích ale neprokazují sexové diference v užívání počítačů tak výrazné.

Profesionálové informatiky se nemohou nudit, vstřebávají pořád nové a ještě novější informace, stále mají postaráno o práci, která je dokonce baví. Navíc je to práce zajištěná a z existenčního hlediska perspektivní. Mají svoji specifickou profesní komunitu, svoji vlastní mluvu, svoji subkulturu. Některé z účastníků on-line skupiny znají lépe nežli své nejlepší a nejstarší přátele z masa a kostí. Mají pocit vysokého společenského i odbornostního statusu a modernity. Pochopitelně občas mají i pocit, že jim něco ze skutečného světa uniká. Tak natruc alespoň spáchají velmi zvláštní básničku:

Dnes večer po Internetu
ošukal jsem svoji tetu.
Je to věc ten Internet,
neb mám ještě hodně tet.

Provokativní, blboučce milé, rádoby cynicky svalnaté, přesto ve skutečnosti smutné, jako kdyby najednou milovaný Internet zas až na úplně všechno nestačil. To jsou celí oni, internauti s vrtícími ocásky a schlíplýma ušima. (Poznámka na okraj: právě sex může působit jako kompenzace za život v omezení, kupř. v klaustrofobickém prostředí.) A hned v prvním ročníku studia aktualizují svoji webovou stránku, čímž se bezelstně nabídnou všehomíru, vydají všanc komukoli. Jak známo, primitivní divoši se nechtěli od cestovatelů nechat fotografovat v obavách, že by jim snímek uloupil duši. My jsme duchové moderní, dobrovolně a samoobslužně se měníme ve virtuálně dezinfikovaný, parfémovaný a nakulmovaný fantom, zhrdajíce realitou páchnoucí chlévské mrvy. Ale stejně dobře mohou volat prosté Jsem tady!, pohrdajíce přitom virtuální dezinfekcí. Jde jenom o naplnění poselství nového média; vždyť po zavedení prvních telefonů bylo rovněž šmucke volat jinak než úředně, neboť takový telefon, to byla vážná věc, nic pro človíčky žijící v realitě pachu chlévské mrvy.

Folkový písničkář Slávek Janoušek v písni Imaginární hospoda zpívá, že tady se sedělo a tady čuralo. I my informatikové si k němu přisedneme a po virtuálních pivech ve virtuální krčmě vyvrátíme kopyta i obličeje k nočnímu nebi a jsme před nekonečností vesmíru najednou stejně sami a obdobně bezmocní jako kdysi lovci mamutů. Skoro si to stydíme přiznat. Stačí nám naše intelektuální hra v kličkování mezi reklamami rádia Krokodýl? Je pro nás ještě vědomí vlastní smrti zdrojem duchovní síly? Dokážeme si bez nároku na definitivní odpověď pokládat prastaré otázky odkud, kam a proč?

Elektronická mobilita přece není skutečným pohybem a teprve ten dává vzniknout dospělému člověku; vždyť chodíme na procházku, abychom si pročistili hlavu, procházíme se, když jsme v úzkých, když je nám těsno, když si potřebujeme zformátovat sami sebe. A najednou tušíme, že naše internetová vševědoucnost není samospasitelnou moudrostí. Najednou jsme nicotní hackeři emocí a pasáčci bitů. Náhle nám uletěl moudivláček pokory a tajemství. Náš skutečný život je jen jedno další okno, a to není obyčejně z těch nejlepších.

Uživíme se teleprací (prací na dálku), kupodivu však elektronická komunikace nezmenšuje naši chuť reálně cestovat, spíše naopak, a proto postupně přecházíme na nomádické počítání: vyzbrojeni lehkými notebooky s oblékacími počítači (ultralehké komponenty po kapsách) přespáváme zásadně pouze v hotelích s internetem. Skrze něj ve volných chvílích odstřelíme služební korespondenci, jsme stále v obraze.

Jenže. V internetovém davu si na jakoukoli dálku bez rasových či sociálních bariér elektronicky povídáme, e-mailujeme, talkujeme a chatujeme, ale nezfackujeme se před hospodou a nepodáme pak jeden druhému na usmířenou ruku a nevyšlapeme tu úzkou pěšinku od člověka k člověku. Ze specializovaných odborností informatických expertů nesložíme puzzle skutečného člověka s duší - vůbec: jde i duši kvantově teleportovat nebo alespoň e-mailovat? Snad z trestu za přílišné sebevědomí soudobého člověka éry informační jako bychom zůstávali jeden pro druhého pouze osamělými informatiky s nerozkódovatelnou informací o sobě samých.

Zpět na začátek
ÚVT MU, poslední změna 14.11.2011