V dnešní době již "rozumějí" zřejmě všechny instalace systému Unix adresám elektronické pošty uváděným v doménovém tvaru. Nebylo tomu tak ale vždy. Operační systém Unix v sobě standardně obsahuje jednoduchý prostředek pro předávání souborů mezi počítači pomocí obyčejných telefonních linek napojených přes modemy (což jsou jen zařízení pro modulaci signálu ze standardní sériové linky do akustické podoby přenášené přes telefon - takže po technické stránce zde hovoříme prostě o propojení přes sériovou linku). Tento prostředek se označuje zkratkou UUCP z anglického "Unix to Unix CoPy". Na bázi UUCP byly v pionýrských dobách počítačové pošty1 budovány sítě založené na periodickém telefonování počítačů mezi sebou po komutovaných linkách.
Adresování v síti založené na klasickém UUCP obvykle spočívalo v "navigaci" přes počítače, které se navzájem "znaly", tj. dovedly si mezi sebou zatelefonovat. Tato navigační část tvořila první část adresy a sestávala z mezilehlých jmen počítačů oddělených vykřičníkem (tento znak se v americké angličtině čte "bang", odtud také označení bang form of an address). Na samém konci adresy pak stálo jméno cílového počítače a za posledním vykřičníkem pak jméno uživatele. Hypotetický příklad takové adresy by mohl být např.
csbrmu11!csearn!mcvax!uniba!vutbr!honza |
Odesílal-li by takovou zprávu např. uživatel jiri@nenya,
pak daná adresa obsahuje úplné určení trasy, kudy se zpráva bude
předávat: Z počítače nenya bude odeslána do univerzitního
počítače Masarykovy univerzity csbrmu11, odtud do jeho
nadřazeného národního počítače na pražské technice csearn
(oba posledně jmenované by ve skutečnosti adresám ve tvaru UUCP
nerozuměly, ale pro ilustraci principu nám to nevadí) a z něj do
amsterodamského počítače mcvax, který je centrem sítě EUNET.
Z tohoto počítače by zpráva přešla dál v jedné ze dvou
telefonních relací denně navazovaných (v tomto bodě by byl ještě
před několika měsíci příklad zcela realistický) do bratislavského
počítače uniba, sloužícího jako národní uzel sítě EUNET
v Československu, a odtud přes další meziměstský telefonát do
počítače vutbr na brněnské technice, kde by se uložil do
pošty uživatele honza@vutbr. (Komu se zdá příklad
komunikace mezi brněnskou technikou a univerzitou via Amsterodam
poněkud přitažený za vlasy, ať nezoufá: Skutečnost je taková, že
pošta mezi nimi by šla dokonce přes Princeton ve Spojených
státech, konkrétně počítač pucc.princeton.edu, který
realizuje propojení mezi sítěmi BITNET/EARN a EUNET i pro
uživatele z Československa.)
Základní nevýhodou adres ve tvaru UUCP je závislost na místě odesilatele. Pokud by takto fungovala papírová pošta, museli bychom analogicky uvádět různé adresy při korespondenci z různých míst, což by z pochopitelných důvodů bylo značně nepraktické. Nedá se tedy čekat, že bychom dnes jako uživatelé měli snad mít zájem o používání adres ve tvaru UUCP, můžeme na ně však čas od času narazit v adrese někoho, s kým si chceme psát. Nerozumí-li náš domovský počítač adresám UUCP, jak si v takovém případě poradit?
Praktických možností, jak daný problém vyřešit, je několik
a jejich použitelnost závisí na cílové adrese (a na druhu její
"zavedenosti"). Je-li cílový počítač přímo znám jednomu
z počítačů, které jsou základem sítě založené (alespoň kdysi)
na UUCP (tj. uunet ve Falls Church ve Virginii nebo
mcvax v Amsterodamu), můžeme se spojit přes něj např.
pomocí jedné z níže uvedených verzí naší adresy:
uniba!vutbr!honza@mcvax |
Každá z těchto verzí předpokládá, že počítače uunet
a mcvax jsou známy z BITNETu, tj. že jejich adresy v síti
BITNET/EARN jsou v doménovém tvaru uunet.bitnet resp.
mcvax.bitnet. První dva řádky využívají toho, že předají
počítači v síti UUCP přímo adresu ve tvaru UUCP a nechají ho, aby
si s ní poradil, jak umí. Druhé dva řádky simulují adresaci typu
UUCP v doménovém tvaru: Nejpravější znak % se vždy po
předání přemění na @, takto vytvořená adresa se zpracuje
a pošta odešle dál. Je to asi, jako kdybychom při odesílání
papírové pošty z Košic do Prahy znali jména vedoucích pošt
na dvaceti mezilehlých poštách mezi oběma městy a dopis odeslali
v jedenadvaceti do sebe zanořených obálkách. První z nich by byla
adresovaná třeba na V. E. Doucího na poště v Popradě,
který by ji rozlepil a zbytek uvnitř poslal dál na adresu uvedenou
na druhé obálce, řekněme N. A. Čelníkovi z Liptovského
Mikuláše, atd. až do metropole. Procenta v elektronických adresách se
chovají tak, že simulují takové do sebe zanořené obálky s adresami. Druhý
a čtvrtý řádek našich příkladů staví ještě na dalším předpokladu
- že počítač uunet zná přímo jméno vutbr
(neuvedli jsme totiž žádné další mezilehlé uzly). Ten by dosti
pravděpodobně splněn nebyl, a tak by obě tyto varianty nejspíš
selhaly: odeslaná pošta by se v těchto případech vrátila zpět
odesilateli se zprávou, že počítač adresovaný ve zprávě není
znám.
Kromě výše zmíněné situace, kdy se chceme dopsat na obskurně
uvedenou adresu, můžeme chtít ještě něco opačného: aby se
třeba na naši adresu dostala pošta z počítače v krajích ještě
obskurnějších. Nefunguje-li adresace v doménovém tvaru, můžeme se
s dosti velkou pravděpodobností uživateli jiri@nenya
dopsat i z počítače odněkud z Kamčatky, uvedeme-li adresu přes
počítač mcvax, totiž
jiri%nenya%csbrmu11.bitnet@mcvax |
což by v podobě UUCP mohlo být
mcvax!jiri%nenya@csbrmu11.bitnet |
nebo také (v kombinaci s doménovým adresováním)
mcvax!jiri@nenya.muni.cs |
Pro běžného uživatele není ani zdaleka nutné si uvedené varianty pamatovat pro běžné použití. Je však dobré alespoň tušit, že způsoby adresace mohou být z historických důvodů bohatší než jen dnes obvyklé adresy doménové.
předchozí článek
