• O Zpravodaji
• Pro autory
• Pro čtenáře
• Statistiky

• Aktuální číslo
• Archivní čísla

• Autoři
• Články
• Seriály

• Vyhledávání

   

Směrnice EHS pro právní ochranu počítačových programů

H. B. Sakkers je komerční právník, Philips Eindhoven. Převzato a upraveno z časopisu Evropské a mezinárodní právo, květen 1992, roč. I., vydávaného Nadací prof. dr. Boženy Komárkové. Překlad H. Krejčí, J. Šilhanová a J. Kohoutková.

 

15. května 1991 přijala Rada Ministrů ES s konečnou platností směrnici EHS, která se týká právní ochrany počítačových programů (softwaru). Její přijetí završilo mimořádně intenzivní lobbying na úrovni EHS.1

Směrnice má v právních řádech členských zemí ES zabezpečit a sjednotit autorskoprávní ochranu počítačových programů na úrovni ochrany literárních děl, kterou stanovila Bernská úmluva. Ochrana počítačových programů je sice již ve většině zemí EHS zajištěna soudcovským právem - judikáty, ale zákonné úpravy jsou v řadě případů nejasné nebo úplně chybějí.

Směrnice nabude účinnosti 1. ledna 1993 a do této doby musí být začleněna do právních řádů jednotlivých členských zemí. V následujícím textu jsou rozebrány její základní prvky:

Doba trvání práva ochrany
počítačových programů byla stanovena v souladu s Bernskou úmluvou o autorských právech na dobu autorova života a dalších padesát let po jeho smrti. V případech, kdy autorem je podle národního právního řádu právnická osoba, je trvání právní ochrany stanoveno na padesát let od prvního uveřejnění programu.

Předmět práva ochrany:
Právní ochrana poskytovaná směrnicí zahrnuje počítačové programy v jakémkoli tvaru (zdrojovém - source-code, přeloženém - object-code apod.), včetně těch, které jsou považovány za součást hardwaru. Termín počítačový program zahrnuje i přípravné projektové práce, které předcházejí vytvoření programu. Podobně i rozhraní (interfaces), sloužící k vzájemnému propojení a komunikaci softwarových a hardwarových prvků, mohou sama o sobě být také programem, a proto nejsou z právní ochrany vyloučena.

V souladu s obecnými principy autorského práva spadá pod právní ochranu pouze výsledný (konkrétní) počítačový program; na myšlenky a principy, z nichž jednotlivé prvky programu (resp. rozhraní) teoreticky vycházejí, se autorskoprávní ochrana v rámci této směrnice nevztahuje.

K tomu, aby program spadal pod autorskoprávní ochranu, musí splňovat běžný standard původnosti. V prohlášení Rady EHS a Komise EHS se potvrzuje, že směrnice v žádném případě neukládá členským státům za povinnost poskytovat počítačovým programům vyšší stupeň ochrany, než je minimální ochrana podle Bernské úmluvy.

Co se týče programů vytvořených v rámci zaměstnaneckého vztahu, jsou zaměstnavateli v souvislosti s těmito programy vyhražena veškerá "ekonomická" práva, pokud není smluvně stanoveno jinak.

Výhradní práva:
Ve 4. článku směrnice jsou vyjmenována tato výhradní práva (restricted acts) oprávněné osoby:

1. trvalé nebo časově omezené kopírování (reprodukce) celého programu nebo jeho částí jakýmkoli způsobem v jakékoli formě;
2. překlad, úprava, další zpracování či jakákoli jiná změna programu a kopírování (reprodukce) příslušných výsledků;
3. jakákoli forma veřejného rozšiřování (distribuce), včetně pronajímání, a to jak původního programu, tak jeho kopií.

V souvislosti s bodem c. však v zemích EHS zároveň platí následující: prvním prodejem kopie programu oprávněnou osobou v rámci EHS (nebo souhlasem oprávněné osoby s takovým prodejem) je distribuční právo této kopie v rámci EHS vyčerpáno, s výjimkou práva rozhodovat o dalším pronajímání původního programu nebo jeho kopií.

Výše uvedené činnosti tedy vyžadují autorizaci oprávněnou osobou.

Výjimky z výhradních práv
jsou vyjmenovány v 5. článku směrnice: Tyto taxativně vymezené případy je třeba chápat jako ochranu legitimních zájmů uživatelů počítačových programů.

1. "Nestanoví-li zvláštní smluvní ujednání jinak, jednání, na něž odkazuje čl. 4, odstavec a) a b) (kopírování a úprava), nevyžadují souhlas (autorizaci) oprávněné osoby, pokud jsou nezbytná k tomu, aby počítačový program sloužil legálnímu uživateli k určenému účelu; patří k nim např. opravy chyb." Jinými slovy: legálnímu uživateli lze odejmout právo opravovat chyby v programu - resp. nechat je opravit třetí stranou - pouze smluvním ujednáním.
2. "Pokud je pro používání programu nezbytné vytvoření záložní kopie (back-up copy), nemůže být oprávněnému uživateli znemožněno zhotovit tuto kopii, a to ani smluvně."
3. "Legální uživatel kopie programu nepotřebuje svolení oprávněné osoby, pokud pozoruje, studuje nebo testuje funkčnost programu s cílem zjistit základní myšlenky a principy, z nichž libovolný prvek programu vychází; přitom však je oprávněn provádět se svou kopií programu pouze základní operace: nahrávání do operační paměti (loading), zobrazování (displaying), spouštění (running), přenášení ( transmitting) nebo ukládání (storing)."

Zpětné inženýrství / dekompilace:
Článek 6. směrnice se zabývá důležitou a problematickou záležitostí tzv. "reverse engineering". Zpětné inženýrství lze charakterizovat jako proces zpětné analýzy a dekompilace počítačového programu s cílem získat jeho zdrojový tvar (source code), na jehož základě lze snadno vytvořit další aplikace nebo další programy.

Dikce článku 6 je výsledkem kompromisu: zpětné inženýrství neboli dekompilace programu je v principu nepřípustné, jelikož v podstatě znamená porušení autorského práva.

Zároveň je však třeba zajistit, aby tímto článkem nebyla úplně vyloučena možnost vzájemně funkčně propojovat různé počítačové systémy - z tohoto důvodu směrnice za určitých přesně vymezených podmínek dekompilaci připouští:

"Odst. 1: Svolení oprávněné osoby se nevyžaduje, pokud reprodukce zdrojového tvaru (kĎdu) a jeho překlad resp. změny - v rozsahu a významu, které uvádí článek 4 v odst. a) a b) - jsou nezbytné k tomu, aby bylo možno získat informace nutné k vzájemnému funkčnímu propojení určitého samostatného programu s jinými programy - ovšem pouze za předpokladu, že jsou splněny následující podmínky:

1. výše uvedené činnosti jsou vykonávány držitelem oprávnění či jinou osobou oprávněnou k užívání kopie programu, nebo osobou jejich jménem pověřenou (autorizovanou) k vykonávání těchto činností;
2. informace nutné k funkčnímu propojení programů nebyly již dříve zpřístupněny osobám uvedeným v subodstavci a.; a zároveň
3. výše uvedené činnosti se omezují pouze na ty části programu, jejichž dekompilace je pro realizaci funkčního propojení nezbytná.

Odst. 2: Ustanovení odstavce 1 neopravňují k tomu, aby informace získané jeho aplikací

1. byly využity pro jiné účely než pro dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořených počítačových programů,
2. byly předány jiným osobám než těm, pro něž jsou v souvislosti s funkčním propojováním nezávisle vytvořených programů nezbytné,
3. byly použity pro vývoj, vytvoření nebo prodej počítačového programu, který se svou vnější formou "podstatně podobá" původnímu, či k jakékoli jiné činnosti porušující autorské právo.

Odst. 3: V souladu s ustanoveními Bernské dohody o autorských právech nelze žádné ustanovení tohoto článku vykládat způsobem, který by neúměrně znevýhodňoval a poškozoval legitimní zájmy oprávněných osob, nebo na druhé straně tak, že by byl v rozporu s předpokládaným normálním využitím počítačového programu."

Směrnice tedy nedává zpětnému inženýrství neomezenou svobodu: článek 6 výslovně zakazuje dekompilaci počítačového programu za účelem vytvoření konkurenčních programů.

Zvláštní opatření k zajištění právní ochrany:
Směrnice dále stanoví, že v členských státech musí existovat adekvátní právní prostředky bránící šíření nelegálních softwarových kopií a jejich držení ke komerčním účelům.

Stejně tak se musí členské státy postarat o to, aby byly k dispozici právní prostředky na ochranu proti zařízením umožňujícím proniknout do programu i přes jeho ochranná zabezpečení (circumvention devices) nebo jakýmkoli jiným prostředkům, jejichž jediným účelem je neautorizovaně odstranit nebo obejít technická opatření, aplikovaná na ochranu počítačových programů proti nepovoleným zásahům.