\"/
\"/ \"/    

Telekomunikace na přelomu tisíciletí

Jiří Zlatuška, FI MU
Ročník VI - číslo 5, červen 1996
Citace: J. Zlatuška. Telekomunikace na přelomu tisíciletí. Zpravodaj ÚVT MU. ISSN 1212-0901, 1996, roč. VI, č. 5, s. 16-20.
Tematické zařazení: Počítačové sítě obecně
 předchozí článek | následující číslo 

Rozvoj telekomunikací jako jedné ze základních složek infrastruktury společnosti a její ekonomiky se během dvacátého století stal důležitou složkou ve formování politických koncepcí moderního státu. Rozvoj telefonních společností od začátku století, jejich propojování ve funkční síť, pokrývající postupně celou zeměkouli, nástup rádia a televize, rozvoj kabelových služeb poskytujících stovky videoprogramů, mnohdy na okamžitou objednávku koncového diváka, to vše vytváří neodmyslitelnou složku života člověka konce dvacátého století. Informační infrasturuktura, která je tímto vytvářena, se stává objektem veřejné politiky jako komodita, u níž je legitimním zájmem její zpřístupnění co nejširší vrstvě obyvatel. Praktické kroky, které v této oblasti jednotlivé země podnikají, se však od sebe poměrně radikálně liší. Ve vyspělých zemích se ekonomický dopad rozvoje v oblasti telekomunikací odhaduje na nejméně 20 procent tvorby hrubého národního důchodu. Odhady světové banky na náklady, které si investice do rozvoje telekomunikací celosvětově vyžádají v příštích pěti letech, udávají částku kolem sta miliard amerických dolarů, horní odhady založené na zkušenosti ze zemí bývalého východního Německa naznačují částku až kolem jednoho biliónu. Většina těchto investic (a jejich následný dopad na další sektory ekonomiky) bude spojena nikoli s pouhým rozvojem tradičních služeb v oblasti telekomunikací, ale bude se týkat rozvoje elektronického obchodu, elektronické realizace komerčních transakcí, integrace televizních, telefonních a informačních služeb, rozvoje informačních sítí (ať již se nazývají Internet, informační superdálnice nebo Národní informační infrastruktura). Je vysoce pravděpodobné, že země, které dokáží uvolnit potenciál inovací, rozvoje a všeobecného zpřístupňování v oblasti telekomunikačních služeb, vytvoří elitní skupinu zemí "třetí vlny" rozvoje1, hrající při vstupu do třetího tisíciletí a tvorby "informační společnosti" roli industrializovaných zemí z období "druhé vlny" industriální revoluce.

Spojené státy americké si tradičně udržovaly v oblasti telekomunikací značný náskok před ostatním světem. Z iniciativ Evropské unie z posledních let (zejména po zprávě Bangemanovy komise z května 1994 "Evropa a globální informační společnost" a následných praktických krocích Bruselu i zemí G7) se může zdát, že se tento náskok v budoucnu může zmenšit a že v souvislosti s rozvojem elektronických informačních sítí je Evropa na dobré cestě tento náskok Spojených států eliminovat. Skutečná situace však bude dost pravděpodobně jiná. Spojené státy si dnes vytvořily podmínky, které s dostatečným předstihem umožňují podstatné zesílení konkurenčního prostředí tak, aby se zvýšila efektivita trhu v oblasti telekomunikací. Tyto podmínky do značné míry anticipují globální trh v oblasti telekomunikací, byť dosud stanoví umělé kvóty, které šíři některých mezinárodních kapitálových investic omezují. Zbytek světa zatím nepůsobí dojmem, že by zcela chytal dech a byl připraven v legislativní oblasti připravit podmínky, které by mu očekávaný rozvoj umožnily neblokovat, ale naopak ke svému prospěchu využít.

Na konci února byla přerušena jednání WTO, která se dva roky snažila dosáhnout dohody na poli otevření mezinárodních trhů konkurenci v telekomunikacích. Jedině země Jižní Ameriky se zdají být vědomy blahodárné role otevřených konkurenčních podmínek pro uvolnění iniciativity, kreativity a rozvoje v oblasti telekomunikací a možností, které otevřený mezinárodní trh v telekomunikacích přinese jejich vlastním ekonomikám. Vlastní jednání byla na devět měsíců přerušena především díky velmi nekooperativnímu postoji asijských zemí, avšak přispěl k tomu i postoj Evropské unie, která byla ochotna nabídnout přijatelné podmínky až den před přerušením jednání, což již bylo pozdě na to, aby bylo možné očekávat změnu postoje asijských zemí. Evropská unie plánuje vytvoření konkurenčního prostředí během dvou let. Tento plán počítá s jistými výjimkami pro málo rozvinuté země EU, některé z nich (např. Irsko) se však zdají být vědomy toho, že takový pardon je do budoucna znevýhodňuje vzhledem ke zbytku Evropy. Neoficiální vyjádření některých účastníků těchto jednání však upozorňují na to, že překonat setrvačnost, která je inherentně obsažena v generacích trvajícím monopolu německých telekomunikačních služeb, či ve francouzských opatřeních na obranu proti přílišným vlivům mezinárodního prostředí na francouzskou kulturu, nebude snadné, a že termín, se kterým počítá Evropská unie, se velmi pravděpodobně splnit nepodaří (v kontrastu s tím ale např. Velká Británie již dnes do značné míry plně konkurenční prostředí vytvořené má a plody toho je již možné pozorovat). Postkomunistické země střední Evropy zaujaly na jednání WTO postoj vlažně vstřícný - s výjimkou dohodě méně nakloněného Polska nabídly připojit se dva roky po uvedení dohody v platnost. Vládní kruhy těchto zemí (včetně České republiky) nejsou ochotny nahlédnout míru toho, nakolik monopol v oblasti telekomunikací, stejně jako oddělené licence pro různé druhy telekomunikačních a elektronicky mediálních služeb, brzdí rozvoj jak v jeho tempu, tak i v pestrosti nabízených služeb, nemluvě o neblahém vlivu na cenovou strukturu.

Spojeným státům se mezitím podařilo na domácí půdě přijmout zákon o telekomunikacích, který je všeobecně označován za nejdůležitější událost v americkém zákonodárství za posledních několik let. (Je zajímavé sledovat, jak si jeho faktické autorství sami sobě připisují prakticky všichni, kdo při jeho přijímání nějak figurovali - od špiček republikánské i demokratické strany v Kongresu, po činitele v Bílém domě či členy washingtonské průmyslové lobby.) Tento zákon je výsledkem dvacetiletého snažení, které započalo v 70. letech jako důsledek soudního řízení před federálním soudem, kdy soudce Green rozhodoval problém týkající se monopolního řízení proti společnosti AT&T. Americký kongres v té době usoudil, že řešení této záležitosti bude do značné míry určujícím rozhodnutím definujícím národní politiku v oblasti telekomunikací, a rozhodl se vzít záležitost do svých rukou. V roce 1984 byl přijat zákon, který rozdělil společnost AT&Tdo monopolních společností obhospodařujících místní hovory (tehdy veden představou, že se jedná o přirozené monopoly, které jsou oprávněné), ale dereguloval dálkové telefonní sítě. Jedno z nejvýznamnějších opatření, které nový telekomunikační zákon přináší, je deregulace místních sítí, jejich otevření konkurenci a povolení místním společnostem poskytovat i dálkové služby.

Otevření místních sítí konkurenci dovoluje místním telefonním společnostem poskytování dálkových služeb, pokud splní přesně specifikovaný seznam 14 požadavků, mezi kterými je nejdůležitějším garance přístupu konkurentů ke svým sítím. Telefonní služby mohou navíc poskytovat i další společnosti, např. poskytovatelé kabelové televize a telefonní přípojky mohou být realizovány nejen fyzickými kabely, ale např. radiovými kanály. Pestrost nových technologických řešení, které dnešní stav technologie umožňuje, byla hlavním faktorem hovořícím jednoznačně pro deregulaci a umožnění konkurence v oblasti místních sítí - je to otázka nejen stlačení ceny těchto služeb působením konkurenčního tlaku, ale rovněž záruka nasazování nových technologií na tomto poli.

Přirozené monopoly místních sítí umožňovaly nepřímo subvencovat místní sítě v zemědělských oblastech a pro skupiny obyvatel s nízkým příjmem, na úkor ceny dálkových hovorů či obyvatel v městských oblastech. Zákon definuje požadavek zabezpečení univerzální služby dostupné ve všech oblastech a všem obyvatelům a předpokládá vytvoření fondu na federální i státní úrovni, ze kterého budou poskytovatelé univerzálních služeb jisté standardní úrovně subvencováni jednak v řídce obydlených oblastech a jednak pro poskytování jistého minimálního kvanta služeb obyvatelům, kteří by si jinak zaplacení těchto služeb nemohli dovolit.

Zákon dále předpokládá využívání nových možností digitální komprese předávaných informací, která umožní vysílat mnohem víc různých signálů, než dovoluje dosavadní rozložení rádiových frekvencí. Předpokládá se 5-6násobné zvýšení počtu dostupných kanálů (pro telefon, rádio, televizi i další typy signálu) a značný finanční přínos z možného prodeje těchto frekvencí (jeden z návrhů senátora Dolea byl prodej frekvencí s předpokládaným ziskem 11-70 miliard dolarů; této možnosti by se měl Kongres v budoucnu věnovat), přičemž provozovatelé televizních a rádiových stanic a služeb vysílajících zprávy týkající se veřejné bezpečnosti budou z prodeje frekvencí vyjmuti.

Další důležitou změnou je požadavek povinné instalace tzv. "V-čipu" do každého televizního přístroje s úhlopříčkou nad 13 palců a požadavek, aby stanice vysílající televizní programy zavedly systém klasifikace druhu programů, který umožní blokovat pomocí tohoto čipu specifikované typy programů (např. rodiče budou mít možnost na svých televizních přijímačích zapnout filtr znemožňující dětem dívat se na jisté druhy programů) - pokud televizní stanice takový systém nezavedou samy, zákon dává právo vládě jim takový systém nadirigovat.

Kromě veskrze pozitivně hodnocených kroků stimulujících další rozvoj telekomunikací obsahuje tento zákon i navýsost problematické ustanovení navržené senátorem Exonem, tzv. "Communication Decency Act". Toto ustanovení činí federálním přestupkem přenos "neslušných" materiálů přes počítačovou síť s penalizací až čtvrt miliónu dolarů a pěti let vězení. Je to odpověď na volání nezanedbatelné části americké veřejnosti po zabránění přístupu dětí, používajících dnes počítače připojené na síť doma i ve školách, k pornografickým a násilným materiálům na síti. Kromě toho se zjevně jedná o zcela katastrofální nepochopení podstaty problému ze strany zákonodárců. V současné době jsou americkému Ústavnímu soudu podány nejméně dvě žaloby požadující zrušení tohoto ustanovení. Jedna z nich je podána Americkou unií občanských práv a svobod na bázi porušení ústavního práva zaručujícího svobodu projevu. Druhou z těchto žalob podalo Centrum pro technologii a demokracii na bázi odmítnutí analogie mezi sítěmi a vysíláním a zdůraznění charakteru sítě jako prostoru pro uplatnění velkého množství malých vydavatelů, ke kterým si pro publikované informace uživatel aktivně přichází. K této žalobě se připojila řada velkých firem s vlastními zájmy v oblasti síťových služeb, které jednak demonstrují praktickou použitelnost filtrovacích mechanismů a systému hodnocení analogicky televiznímu V-čipu a jednak zdůrazňují silný negativní vliv na rozvoj síťových služeb, který by riziko takového druhu sankcí vyvolalo. CompuServe, jeden z celosvětových provozovatelů síťových služeb, takový hodnotící systém nedávno uvedl do provozu. Z tónu neoficiálních vyjádření řady rozhodujících činitelů ve Washingtonu lze usuzovat, že většina těch, kteří se tvorby zákona zúčastnili, považuje toto ustanovení za podstatnou chybu a předpokládá jeho velmi brzké zrušení. (Druhým negativním ustanovením zákona, podobně již krátce po přijetí zákona všeobecně odmítaným, je omezení podílu zahraničního kapitálu v telekomunikačních společnostech jistého typu. I toto ustanovení zřejmě velmi rychle vezme za své, zejména v kontextu mezinárodních jednání o deregulaci telekomunikací.)

Jednou z nejčastěji opakovaných vlastností nového druhu telekomunikačních sítí je konvergence různých typů poskytovaných služeb, tj. jejich poskytování jedním provozovatelem. Příkladem možnosti takového sloučení může být velmi rychlé opadávání zájmu o technologii interaktivní televize ve prospěch využití služeb vysokokapacitních počítačových sítí pro tento účel, jiným může být používání televizních přístrojů jako jednoduchých terminálů pro přístup k službám typu WWW, jejichž komerční využívání roste exponenciálně (noviny dnes běžně publikují WWW adresy svých serverů s aktualizovanými informacemi, adresy jsou uváděny v televizních pořadech i na nápisech na bocích autobusů veřejné dopravy, objevují se i na obalech kompaktních disků či kazet s hudbou atd. atd.). Všechny tyto nové aplikace vyžadují zrušení umělých regulačních hranic mezi jednotlivými typy telekomunikačních služeb - problém tedy ani zdaleka nestojí jen tak, že by se jednalo o kvalitu služeb či úroveň cen, ale deregulace otevírá cestu dosud nemyslitelným novinkám na poli elektroniky a komunikací.

Telekomunikační zákon, který v únoru letošního roku podepsal pár dní po jeho přijetí kongresem prezident Clinton hned dvojím způsobem, jednou tradičním plnicím perem a jednou elektronicky na Internetu, umožní americkým spotřebitelům levnější přístup k mnohonásobně pestřejší nabídce telekomunikačních služeb. Jakmile se kongresu podaří dokončit práci na jedné z předloh nového zákona o ochraně autorských práv k dílům v digitální podobě (existuje jednak senátní návrh pod číslem 1284 a jednak návrh Sněmovny reprezentantů pod číslem 2441), vytvoří se tím navíc Američanům obecně dostupný globální informační systém. Země, které setrvávají v regulaci svých telekomunikací a pěstování monopolu telekomunikačních služeb, ke kterým v současné době bohužel patří i Česká republika, si v těchto oblastech za Spojenými státy svůj odstup velmi rychle podstatně zvětší. Škody, které si v těchto oblastech na sobě páchají, se nebudou omezovat jen na nízkou kvalitu, pomalost zavádění a neustále rostoucí ceny základních telekomunikačních služeb, jako je tomu u nás již dnes, ale přinesou další škody v promarnění možností využívání nových příležitostí ekonomického rozvoje. Bude zajímavé sledovat, nakolik se Evropské unii podaří chytit dech svým plánem deregulace a zda země Jižní Ameriky skutečně využijí svého velmi prozíravého postoje a dotáhnou deregulaci svých telekomunikačních sítí (značná ambivalence mexického chování naznačuje, že věc nemusí procházet zcela hladce).

Nejzajímavější ovšem bude vidět, jak dlouho bude vládám České republiky trvat překonat současné tvrdošíjné lpění na prospěšnosti telekomunikačního monopolu, který lze považovat za variantu uspořádání věcí, kterou zkušenosti ze všech zemí světa spolehlivě vyvracejí (jedním z "překvapení" poslední doby je Japonsko, které v tuto chvíli dereguluje své vnitřní telekomunikace). Nechceme-li se stát zemí, která staví svou budoucnost na vývozu levných pracovních sil a málo kvalifikované práce, je pro nás rozvoj technologií spjatých se zpracováním informací a jejich přenosem jedním z určujících faktorů míry budoucí prosperity a konkurenceschopnosti. Je málo oblastí, kde si lze technologický rozvoj zajistit právě co největším otevřením trhu vnitřní i vnější konkurenci a nebýt svázáni deformovanou cenovou strukturou. Deregulace telekomunikací u nás by nevyžadovala žádné dodatečné peníze daňových poplatníků a její přínos pro ekonomiku nikdo z odborníků, kteří v této oblasti působí, nezpochybňuje. Je to jen otázka nebát se působení trhu tam, kde nikdo ze zúčastněných zatím nevidí stav, do kterého by vývoj směřoval. To je ovšem v pořádku - cílem deregulace na tomto poli je přesně osvobození tvůrčích schopností všech, kteří na převratných změnách v telekomunikacích, informačních sítích a tvorbě zárodků "informační společnosti" pracují.

setting
1 podle klasifikace futurologa Alvina Tofflera, u kterého o všeobecném uznání jeho prací svědčí i fakt, že je před časem zařadil Newt Gingrich na seznam "povinné četby" pro členy amerického Kongresu
... zpět do textu
Zpět na začátek
ÚVT MU, poslední změna 14.11.2011