| Popis |
Hlavní otázku, kterou si každý klademe předtím, než začneme něčemu věnovat svůj čas a pozornost (pokud je nám tento prostor pro teoretizování v běžném životě dopřán), je to, čeho chceme vlastně svým úsilím dosáhnout. Stejně je tomu i ve vědě s tou výjimkou, že věda, je-li dělána poctivě, nám "teoretizování" předepisuje povinně. Pokud se pohybujeme v disciplínách, které nejsou dominovány jediným paradigmatem (a to je většina společenských věd současnosti), je tento první odrazový bod pro každého vědce ještě těžší v tom, že mu toto paradigma není diktováno, nýbrž si ho musí volit sám. Počáteční krok a s ním i odpovědnost a tíha argumentace, vyžadující široký teoretický i metodologický rozhled, tak leží oproti vědám s převládajícím paradigmatem na jednotlivých vědcích. Důležitější než tento osobní rozměr je přitom rozměr věcný. Mám na mysli to, že počáteční otázka je tímto předsunuta o jeden krok nazpět, ještě před formulaci výzkumné otázky, kterou bychom za jiných okolností začínali. Tuto fázi můžeme pracovně definovat jako vyjasňování teoretických předpokladů a cílů daného projektu na úrovni filosofie vědy. Závěrem této fáze jsou v prvé řadě rozhodnutí, která předurčí možné výsledky projektu i cestu k jejich dosažení. Ve svém příspěvku nastíním na pozadí vlastního výzkumu jednu z možných cest, kterou se lze vydat. Mezi rozhodnutí ze zmiňované první fáze patří příklon k: explanačním teoriím, multidisciplinárnímu přístupu, evoluční perspektivě, naturalistickému studiu náboženství a k experimentálnímu paradigmatu obecně. Argumentovat budu pro to, že je nejenom možné, ale i užitečné, používat i při studiu kulturních jevů, jako jsou náboženské kolektivní ritualizované akce, kvantifikaci. K názorné argumentaci použiji příkladů z vlastního výzkumu role autonomického arousalu na prosocialitu účastníků náboženských rituálů.
|
