| Popis |
Příspěvek vychází z tradice teritoriálních studií. Zatímco ještě v 80. letech 20. století byly systematicky rozvíjeny dvě alternativní větve konceptualizace teritoriality, je dnes zcela dominantní především teritorialita větších společenských formací a širších územních celků. Příspěvek navazuje naopak na tradici osobní/individuální teritoriality a pokouší se o její rekonceptualizaci v kontextu postsocialistického města. Způsoby zacházení s prostorem, způsoby jeho řízení, spravování, využívání, jeho produkce a reprodukce jsou odrazem konkrétních společenských pravidel, norem, konvencí a zvyků. Určitá místa jsou tak určena pouze vybraným aktivitám, určitá jsou naopak určitým aktivitám nepřístupná, určitá jsou dostupná pouze v některých částech dne, jiné jen v některém směru pohybu, některá jsou přístupná pouze vybraným osobám a jiná jsou naopak vybraným osobám zcela nedostupná. Existují tak výrazné diference nejen v přístupnosti určitých míst určitým osobám, ale taktéž ve schopnosti jedinců přizpůsobit se těmto podmínkám, ve strategiích jak s nimi zacházet, jak se s nimi vyrovnat, jak je využít, ovlivnit, změnit, ve schopnosti podílet se na jejich reprodukci a tak i na produkci samotného prostoru. Osobní teritorialita je tak spoluformována nejrůznějšími druhy vnějších podmínek a to jak fyzických v podobě zdí, plotů, zábradlí, turniketů, obrubníků, dopravních prostředků, lidí, tak symbolických jako jsou cedule, nápisy, značky, světla, tak sociálních v podobě sdílení konvencí, jak se na určitých místech chovat, popřípadě kde určité aktivity realizovat. Příspěvek zde využívá koncept osobní teritoriality pro studium konfliktu o vybudování bezbariérového nájezdu na nástupní ostrůvek tramvaje v průběhu jeho celkové rekonstrukce.
|
